Tomáš Lebeda: V politice převládli matadoři všedního dne

Datum : 02.03.2010

Autor: E15, Tomáš Lebeda

E15: Jak si pro sebe analyzujete současnou situaci ve sněmovně, co všechno vám tento stav signalizuje? 

Sněmovna je v současné době paralyzována z celé řady příčin. Já to vnímám spíš jako jeden z důsledků dlouhodobě neutěšené situace, ve které se exekutiva ocitá kvůli volebnímu systému, kvůli tomu, že se u nás nedaří vytvářet vlády pevné, stabilní a akceschopné.

E15: Nejzávažnější příčinou je tedy podle vás nastavení volebního systému?

Ano, je to jedna z nejdůležitějších příčin. Dnešní stav je důsledkem toho, že ani pravice, ani levice není ve sněmovně schopna si zajistit většinu, která by vyprodukovala stabilní a akceschopnou vládu. Nyní zde máme úřednickou vládu, která nemá přímou politickou vazbu na určitou většinu ve sněmovně, a proto se ve sněmovně rozehrávají hry nezávislé na vládní politice. To vede k tomu, že se pravice například snaží sněmovnu ochromit tím, že provozuje nejrůznější obstrukce. K tomu by nedošlo, pokud by zde byla vláda stabilní a akceschopná. U nás ovšem takové vlády chybějí dlouhodobě. Je to záležitost, která začala po volbách v roce 1996. Od té doby se u nás vystřídalo neuvěřitelných devět vlád, což znamená, že průměrná délka každé z nich je jeden a půl roku. Na to, aby mohly realizovat nějakou koncepční politiku, to je málo. Zaznamenáváme navíc i výrazné rozvolnění stranické disciplíny, jež je pro fungování parlamentních režimů naprosto zásadní. Tolik nezařazených poslanců ve sněmovně prakticky nemá obdobu. Vzniká tak prostředí, kdy váha každého jednoho poslance neuvěřitelně vzrůstá. Každý poslanec může vládu vydírat a de facto rozhodovat o politice v České republice.

E15: Pomohlo by nám zavedení některých legislativních prvků známých z evropských zemí, jako je například konstruktivní votum v Německu?

Ano, jsem dlouhodobě přesvědčen, že německé konstruktivní vyjádření nedůvěry je něco, co by stabilitě českých vlád výrazně pomohlo. Pravdou je, že u nás v průběhu volebního období padla na základě vyslovení nedůvěry jen jedna vláda, a to druhá Topolánkova. Na druhé straně už jen vědomí, že to není tak snadné, tedy, že je potřeba se dopředu shodnout na nějaké následné většinové alternativě, vede k tomu, že i vládní poslanci se začnou chovat odpovědněji. Vidí totiž, že například dezertování k opozici nemusí mít kýžený efekt. Jenom pro připomenutí: u konstruktivního vyjádření nedůvěry jde o to, že když chcete vyslovit vládě nedůvěru, musíte vzápětí vyslovit důvěru vládě nové. Tudíž negativní krok, který je vždy jednodušší, musí být vyvážen krokem pozitivním. V Německu je toto pravidlo vázáno přímo na osobu kancléře, což by u nás asi nebylo možné, ale dalo by se upravit tak, že by se vztahovalo na celou vládu. Německo ale není jediné, které tímto pravidlem disponuje. Převzalo jej například i Španělsko a po pádu železné opony si toto velmi chytré ústavní opatření osvojilo i Polsko a Maďarsko.

E15: O svých zkušenostech ze stáže v britském parlamentu jste mimo jiné napsal, že tamní poslanci pracují velmi tvrdě a profesionálně, že osobní útoky a vulgární invektivy jsou na půdě sněmovny nepřípustné nebo že tím, co má váhu, jsou fakta a argumenty. Že by podobně fungoval český parlament, je téměř nepředstavitelné. Je ten obrovský rozdíl ve stylu práce daný opravdu "jen" tou dlou holetou tradicí, nebo ještě něčím jiným?

Parlamentarismus ve Velké Británii krystalizuje již stovky let a demokracie se rodila velmi pomalou a přirozenou cestou. Stejně tak krystalizovala i politická kultura, což je celý balík vztahů mezi společností a politiky. To vedlo k tomu, že politika je v Británii daleko kultivovanější, i když samozřejmě i tam najdeme nějaké skandály. Jenže Britové se s tím umějí vypořádat. Pokud k něčemu takovému dojde, padají hlavy, vyvozuje se odpovědnost a politikové přijímají taková opatření, aby se to již neopakovalo. Osobně jsem byl z přístupu k politice v Británii nadšen. Samozřejmě vím, že u nás to nepůjde přes noc, ale říkám si, že bychom si měli stanovovat takové mety, které sice nejsou snáze dosažitelné, ale určují správný směr. Kdybychom po našich politicích chtěli to, co chtějí voliči po těch svých v Británii, nebylo by to vůbec špatné.

E15: Ale jak na to?

To je běh na velmi dlouhou trať a souvisí právě se zmiňovanou politickou kulturou. Pokud je společnost na své politiky náročná, tedy chce, aby nebyli zkorumpovaní, pracovali pro své voliče a dělali to dobře, a pokud zároveň trestá, když se to neděje, tak se to postupně daří. U nás ale již jsou nastavena určitá pravidla politiky a bude chvíli trvat, než společnost pochopí, že od politiků může chtít víc. Dnes mi připadá, že jsme se nějak smířili s tím, že tu bují korupce, klientelismus a velmi netransparentní vazby mezi politickými a ekonomickými strukturami. To ale může změnit právě jen společenský tlak, nic jiného. Pokud společnost takový tlak bude vyvíjet, částečně i prostřednictvím médií, politikům nezbude, než se přizpůsobit.

E15: Vidíte alespoň nějaké zárodky toho správného směru?

Paradoxně jsem takový pocit měl již v devadesátých letech, tehdy jisté zárodky správného směru existovaly, čímž ovšem nemyslím období takzvané opoziční smlouvy. První generace polistopadových politiků šla do politiky s určitými vizemi, a přesto, že ani tehdy politika nebyla úplně čistá, zdá se mi, že celkově na tom byla lépe než teď. Dnes mám pocit, že v politice převládli takoví ti matadoři všedního dne. Nemají příliš vizí, nesnaží se společnost někam vést a předkládat jí řešení zásadních společenských problémů. Spíše se snaží vyhledávat a maximalizovat voličskou podporu s cílem udržet se na pozicích co nejdéle.

E15: Co by České republice mohlo v tomto smyslu pomoci?

Stát nedělá demokratickým jen ústava a volby, ale i chuť občanů participovat na politickém dění. Nám by velmi prospěla větší účast občanů v politických stranách. České politické strany mají poměrně málo členů a obvykle jsou to uzavřené struktury, které ani netouží po tom, aby se počet jejich členů nějak zásadně zvyšoval. Maximálně v době, kdy potřebují ovládnout nějakou místní organizaci. Vzhledem k jejich uzavřenosti je velmi složité dostat se na politické pozice, které v ČR mohou něco ovlivnit. Ve stranách panuje jen malá konkurence a už etablované koryfeje prakticky nic neohrožuje.

E15: Proslulý novinář a spisovatel Fareed Zakaria v knize Budoucnost svobody popisuje, že americká politika dnes není schopna prosadit nic zásadního, paradoxně proto, že v uplynulých letech veřejnosti úplně otevřela legislativní procesy. Jenže toho využívají hlavně lobbisté, kteří mají o všem přehled a dokážou na zákonodárce vyvíjet obrovský tlak ve svůj prospěch. Jak je to tedy s tou důležitostí veřejné kontroly politiků?

Veřejná kontrola politiků je v demokracii strašně důležitá. Bez ní by začala nevídaně bujet korupce a o demokracii bychom mohli velmi záhy přijít. Na druhé straně je pravdou, že veřejná kontrola může někdy do jisté míry paralyzovat akceschopnost politiky. Lépe si s tím umějí poradit země, kde mají dlouhodobou zkušenost s demokracií. Napadá mne opět Británie, kde je veřejná kontrola politiků něco zcela samozřejmého. Parlamentní jednání jsou permanentně přístupná na webu a můžete navštívit třeba i jednání klubů. Na druhé straně Britové některé věci zcela pragmaticky veřejnosti neotvírají. Typické jednání kabinetu. Na to, co se řekne na jednání, existuje třicetileté moratorium. Po jeho skončení premiér shrne závěry a ty platí, zbytek se nezveřejňuje. Strana tak neoslabuje sama sebe tím, že by ukazovala vnitřní rozpory. Je tedy nutné najít určitou rovnováhu, protože maximální transparentnost může vést k tomu, že politikové nebudou chtít říkat některé nepopulární věci. Pak se politika stává neschopnou artikulovat skutečné problémy.

E15: Označil byste fungování našeho parlamentu jako zastupitelskou demokracii? Poměrně často můžeme pozorovat přesvědčení veřejnosti, že politici zastupují především svoje vlastní zájmy, nikoli zájmy voličů.

Ano, často to tak působí. Politické strany totiž cítí, že kontrola ze strany veřejnosti není úplně důsledná. Vědí, že si takové jednání mohou dovolit. Důsledné jsou jenom v otázkách, které lze populárně uchopit a pracovat s nimi třeba v kampani. Ale že by nějak dlouhodobě odpovědně pracovaly na koncepční vládní politice, která bude hájit zájmy jejich voličů, to tu stále více chybí. A opět, je to výsledek toho, že se neustále hraje o hlasy několika poslanců. V tom je neštěstí současné situace. Nebojuje se o dlouhodobé koncepce, ale o jednotlivosti. A nikoli z toho důvodu, že by pro ČR byly tolik důležité. Prostě se jenom v kampani dají použít jako argument, že strana pro voliče něčeho dosáhla.

Martin Zika, Hana Kůrová

---

Tomáš Lebeda
V současnosti pracuje jako docent na katedře politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V minulosti publikoval množství prací na téma volebních systémů a preferencí. Podílel se na realizaci řady projektů a grantů zkoumajících volební reformy, volební chování a politické strany.